Petr NěmčíkProč to dělám?

Moje práce mě nesmírně naplňuje. Je to práce s lidmi, stále se mění a vyvíjí se. Baví mě rozvíjet vlastní projekt a sledovat roku od roku, jak se vše mění a posouvá vpřed. To nejdůležitější na to všem je, že naše poslání má velký význam pro společnost, ve které žijeme. Vytváříme podmínky a prostor pro lidi, ve kterém mohou měnit své životy k lepšímu a to je na tom, proč to dělám, to nejdůležitější.

Petr NěmčíkOsobní příběh

Na mé dětství měl největší vliv turistický oddíl mládeže Medvědí stopa, kterého jsem členem od svého počátku v roce 1999, tehdy mi bylo devět let. Dobrodružné výpravy, víkendovky na chalupách, tradiční páteční schůzky v holešovské kovárně, to vše mi celé dětství imponovalo. Oddíl mi dal hodnotový základ do života, pozitivní vztah k přírodě a určil mi životní kamarády, se kterými mám pevné vazby dodnes.
Po gymnáziu v Holešově, které mi dalo docela zabrat, jsem vyrazil na vysokou školu do Brna a pomalu začal objevovat pracovní prostředí.

Baví mě sportovat, cestovat, rád svůj čas trávím na našich kurzech a mezi svými nejbližšími přáteli.

Petr NěmčíkProfesní zkušenosti

Během svého studia na Mendelově univerzitě jsem začal pracovat na regionálním ředitelství finanční skupiny Raiffeisen. Mou pracovní náplní byly hypotéční úvěry, vyjednávání s úřady a snaha proklestit klientům spletitou cestu k cíli - bytu, domu, pozemku apod.
Po sedmi letech jsem v Brně skončil a odešel za novým životem do Prahy. Dostal jsem nabídku u tehdy vznikající peer-to-peer finanční platformy Zonky s. r. o. Pracoval jsem jako analytik úvěrového a klientského rizika. Nesl jsem zodpovědnost za půjčování finančních prostředků klientům s různými záměry. Stále větší tlak na pracovní výkon a touha objevovat svět mě “donutila” dát v červenci 2017 výpověď a odcestovat Transsibiřskou magistrálou na Sibiř až k jezeru Bajkal.

S tehdejší partnerkou Evou jsme strávili dva měsíce cestováním po Sibiři. Stopovali jsme, chodili po horách, leželi v trávě u opuštěné silnice a řešili jen hlad, žízeň a teplo. Poté jsme se přesunuli do Mongolska a začali pracovat jako dobrovolníci na farmě Anak ranch. Spali jsme v jurtě, každý den tvrdě dřeli, dojili krávy, hlídali stáda před vlky, zabíjeli koně a na trhu prodávali maso a mléko. Poslední štací naší půlroční cesty byl divoký a přitažlivý Nepál. Nejprve jsme si osahali Himálaj, měli jsme totiž příležitost vydat se na tři náročné treky s ředitelem neziskovky Namasté Nepál Tomášem Beránkem. Poté jsme se na tři měsíce přemístili do vesnice Simthali, kde jsme jako dobrovolníci učili angličtinu v Seti Devi Basic school. Řediteli školy jsme pomáhali na rýžových polích a pro naše žáky jsme kromě výuky vymýšleli také volnočasové aktivity. Toto bylo jednoznačně nejzajímavější, nejdivočejší a nejdrobrodružnější období mého života.

Po návratu jsme uspořádali několik cestovatelských vystoupení a od léta roku 2018 se na plný úvazek věnuji projektu Tokaheya. Zabývám se přípravami kurzů, které Tokaheya vytváří. Jsou to kurzy pro školy, firmy či akce pro veřejnost. Současně k této práci, která mě nesmírně naplňuje, jsem také hlavním vedoucím oddílu TOM Medvědí stopa Holešov, kterému se snažím vracet vše, co jsem od něj za celý život dostal.

Jakub ŠneidrProč to dělám?

Odpověď je jednoduchá. Protože práci s lidmi vnímám jako své osobní poslání a dělám to celý život. V roce 1999 jsem založil turistický oddíl mládeže (TOM Medvědí stopa), který se dodnes věnuje volnočasovým aktivitám dětí a mládeže, v roce 2008 jsem založil spolek Skřítek, který realizoval za dobu své existence nespočet kurzů pro děti i dospělé. V tomtéž roce jsem vstoupil do Prázdninové školy Lipnice, kde jsem do dnešních dní odjel celou řadu zajímavých a skvělých kurzů. Prostě být na kurzu a dávat lidem své dary je mé druhé já.

Do svých 30 let jsem hromadu z těchto věcí dělal dobrovolnicky s pocitem smysluplnosti, který stačil. Rád se učím, hodně čtu, jezdím se pořád někam dál vzdělávat, baví mě osobní růst a hledání a tak jsem na svých cestách dozrál i k tomu, že pro život jsou potřeba peníze, které mohou umožnit celou řadu dalších zážitků.

Tokaheya je pro mě projekt, který kloubí mé druhé já s potřebou mít peníze a žít život podle svých představ. Je to reálný projev učení z moudrých knih, které říkají: „proměňte svoji vášeň ve vaši práci“.

Tokaheya je pro mě naplnění mého osobního poslání s přidanou hodnotou, peněz, které mi umožní realizovat mé sny jako dopřát svému synovi kvalitní vzdělání mimo český školský systém, o kterém mám pochybnosti, projít si japonskou poutní cestu Tokaido nebo mít svůj dům na kolech, obytnou dodávku, a s ní cestovat po světě.

Jakub ŠneidrOsobní příběh

Jsem hrdý občan města Holešov. Jsem lektor na volné noze, spolumajitel a lektor firmy Tokaheya, vedoucí turistického oddílu, organizátor, zastupitel a radní města Holešov, instruktor Prázdninové školy Lipnice, instruktor a člen Rady spolku Skřítek… ale hlavně chrlič, vizionář, idealista a milovník všech stvořených krás… vděčný a převážně spokojený…

Mám rád lidi, přírodu, tvoření a vymýšlení ptákovin. Baví mě hudba a tanec, baví mě žít naplno každý den. Mám sklony k nadměrnému snění. Pokud se náhodou nudím, tak přemýšlím, plánuju, lítám v představách a hledám odpovědi na věčné otázky: „co ještě udělat, co zlepšit?“.

Celý život žiju v Holešově, který mám od srdce rád, i když můj sen je žít někde u lesa v domečku, který si sám postavím z přírodních materiálů, šetrně k přírodě.

V posledních třech letech jsem hlavně táta, což někdy oslabuje vše to, co jsem napsal výše… Ale neměnil bych.

Jakub ŠneidrProfesní zkušenosti

Mám vystudovanou sociální pedagogiku (vyšší odborná škola) a bakalářský stupeň učitelství pro střední školy. Rád však říkávám, že mé nejvyšší dosažené vzdělání je hlavní vedoucí turistického oddílu a instruktorský kurz Prázdninové školy Lipnice. Rozhodně pro moji práci lektora měli větší význam, než má studia.

Lektorské práci se mimo oddíl věnuji od roku 2008. Nedávno jsem v Prázdninové škole Lipnice dostal krásné ocenění Stříbrný list instruktora prázdninové školy Lipnice, který se získává za body získané na kurzech. Na různých typech kurzů Prázdninové školy Lipnice jsem od roku 2011 strávil 260 dní, takže když k tomu započítám i přípravné týmovky je to rok mého života. Ve Skřítku a jeho kurzech je to téměř dvojnásobek. Jinými slovy za posledních 8 let jsem zhruba každý 4. den na kurzu. Nicméně matematika je pouze o kvantitě a v lektorské práci je spíš platná kvalita.

Realizoval jsem kurzy pro střední manažery firem i pro obyčejné dělníky za pásem, pro pracovníky státní sféry, pro neziskovky, pro učitele, rodiče i veřejnost. Realizoval jsem kurzy, ve kterých bylo cílem osvojení určitých dovedností jako prezentační dovednosti, leadership, komunikační techniky, zážitková pedagogika pro předškolní děti i pro učitele. Realizoval jsem kurzy, ve kterých šlo primárně o posílení a prohloubení vztahů mezi členy skupiny, pracovního týmu, či školní třídy. Realizoval jsem také kurzy, na kterých šlo pouze o společný čas a zábavu. Jednoduše řečeno mám zkušenosti s celou paletou kurzů, avšak mezi mé srdcové patří kurzy rozvojové, které jsou svým účastníkům prospěšné v rovině profesní, či osobní. Moje srdcová témata jsou osobní efektivita a plánování, motivace lidí a komunikační techniky.

Poslední roky se aktivně věnuji i předškolnímu vzdělávání a jsem aktivně zapojen do projektu Výchova ke ctnostem, který podporuje nadace Pangea – www.vychovakectnostem.cz.

Kromě výše uvedených organizací, tedy Skřítek, z.s. a Prázdninová škola Lipnice, z.s. jsem své zkušenosti získal ve firmách Proakce, s.r.o., Česká cesta, s.r.o. a Signum, s.r.o.

Eva MezihorákováProč to dělám?

Protože mi to dává smysl. V Tokaheya se věnujeme osobnostnímu rozvoji dětí i dospělých. Pomáháme lidem vyjít z komfortní zóny, poznat sami sebe a najít své silné stránky. Připravujeme kurzy, které jsou zážitkem na celý život a pro mnoho účastníků také odrazovým můstkem na cestě k životní změně.

Eva MezihorákováOsobní příběh

Jako malá jsem chtěla být cestovatelkou. O tom jsem své okolí přesvědčila, když jsem se ve čtyřech letech vydala na své první dobrobrodružství autostopem. Psal se rok 1994, natruc jsem utekla od babičky a špinavým příkopem jsem si to štrádovala podél hlavní silnice ven z města. Cestu mi však překazil mechanik z nedalekého autoservisu, který mě ve svém zeleném favoritu odvezl rovnou domů.

Eva MezihorákováProfesní zkušenosti

Později se mi v cestování dařilo lépe a táhlo mě to stále dál a dál do světa. V životě jsem si vyzkoušela spoustu profesí a musím upřímně přiznat, že jsem si na každé z nich našla něco, co mě bavilo.

Pracovala jsem jako táborová vedoucí, jako řemeslník na německé farmě, prodávala jsem knihy v antikvariátu, stavěla jsem skatepark ve Francii, prodávala vstupenky v multikině, vozila turisty nočním Londýnem v rikši, hlídala děti na Korsice, dojila krávy na mongolské farmě, učila angličtinu v nepálské škole, uklízela v levném mexickém hotelu záchody a pracovala v nóbl podniku na Islandu. Dlouhou dobu jsem strávila v PR oddělení velké nadnárodní korporace, organizovala teambuildingy pro zahraniční firmy, byla jsem divadelní herečkou a obsluhovala v pražské kavárně. Umím tedy vykydat hnůj, vyšlehat obstojné lattéčko nebo uspořádat tiskovou konferenci.

Pokud mi práce dává smysl, dělám ji naplno a taky o tom moc ráda mluvím na sociálních sítích. To je momentálně to, čemu se věnuji i v Tokaheya. Postupně také získávám zkušenosti jako lektorka rozvojových kurzů.

Jan ŠvanygaProč to dělám?

Baví mě provokovat, baví mě jít si svou vlastní cestou. Baví mě brodit se řekou proti proudu. Když jdou všichni doprava, zajímá mě, co je vlevo. Já osobně Tokaheya považuju za prostor, příležitost, platformu a nástroj, jak žít něčím, co má hlubší význam. Vzdělávání a měkké dovednosti jsou v dnešní době stále více akcentovány nejen ve firemním prostředí. My v Tokaheya věříme, že nastal čas posouvat i dalšími stavebními kameny naší společnosti a zážitkové učení je pro to perfektním nástrojem.

Jan ŠvanygaOsobní příběh

Kdysi jsem chtěl být kuchařem na zaoceánském parníku. To se úplně nepovedlo. Vařím rád a chutně, ale přece jen mě v životě živí jiné věci. Jsem profesionálním biologem, ekologem, ochráncem přírody a taky lektorem. Taky jsem založil spolek s posláním chránit přírodu a vzdělávat veřejnost. Kromě biologie a ochrany přírody mě vždycky lákalo odcestovat nějak hodně daleko. Dál, než na Nový Zéland to od nás nejde. Bylo tam krásně, a tak jsem zůstal celý rok. Hodně mě naučila i přátelská Zambie. Člověk se pořád učí a já se učím rád. Baví mě poznávat nové věci a ochutnávat nepoznané. Tohle všechno ale bledne v porovnání s tím, jak moc se učím od svých dvou dcer. Tyhle ty nepopsané listy velmi dobře zrcadlí každou moji chybu. Chybovat je lidské a já ty chyby přijímám. Chyby jsou výtečným nástrojem učení a cestou, jak se posouvat dál.

Jan ŠvanygaProfesní zkušenosti

Po absolvování brněnské přírodovědy jsem nastoupil do státní ochrany přírody a vedl program, jehož cílem je záchrana ohrožených druhů. Bylo to hodně o koordinaci lidí a aktivit. Ochraně přírody jsem zůstal věrný i po odchodu z Prahy a pracovně jezdím do Národního parku Šumava dodnes. Přirozeně se k tomu časem přidala i potřeba o ochraně přírody povídat i ostatním lidem. EVVO mě prostě baví. Je skvělé dívat se na děti, jak propadnou touze po poznání, když jim rozdáte síťky na lov hmyzu nebo je pošlete do potoka s cedníkem. Považuji za důležité rozvíjet v nich zvídavost, hravost i vztah k přírodě. Lektorská akademie tak byla jen dalším logickým krokem v cestě za tím stát se profesionálním lektorem. Od roku 2007 jsem se v ADŘE věnoval taky rozvojovému vzdělávání. Mít zodpovědnost za kus světa, který svým chováním ovlivňujeme, mi přijede přirozené. Teď jsem tu, mezi ostatními profesionály. V Tokaheya sdílíme podobné hodnoty a vzdělávání stavíme na hodnotách, kterým věříme.

Lenka GalatíkováProč to dělám?

Protože můžu v pracovní době každý den prožívat nějaké dobrodružství. Protože se musím pořád něčemu novému učit a posouvat hranice své vlastní komfortní zóny. Protože nemám pocit, že pracuji (i když jsem z toho „nepracování“ na konci kurzového dne naprosto připravená zalézt pod peřinu a do 3 minut zabrat), tak moc mě zážitková pedagogika baví. Protože souzním s heslem amerického funkcionalistického psychologa Johna Deweyho – Learn by doing. Protože lidem můžeme ukázat, že v nich je víc, než si myslí. A prostě protože mi to dává smysl!

Lenka GalatíkováOsobní příběh

Jen co jsem se naučila číst, trávila jsem celé dny v teple mého dětského pokojíčku s kupou encyklopedií. I když nás se ségrou naši brali na nejrůznější výlety do světa, venku mě to moc nebavilo. Knihy pro mě byly prostě zajímavější a informace v nich tak fascinující. Všechno se však změnilo během jednoho léta, kdy jsem byla poslána na tábor Turistického oddílu mládeže Medvědí stopa Holešov.

Z upravené modrooké načančané blondýnky se stal na dva týdny nemytý zálesák a bylo vymalováno. Zjistila jsem, že chodit po horách s těžkým batohem přináší víc než jen otlačená ramena a puchýře, že spaní pod širým nebem je tisíckrát lepší než kdovíjaký ohvězdičkovaný hotel a že je mi úplně jedno, když padají trakaře, hlavně že mám okolo sebe přátele z oddílu a ten déšť si zpříjemníme klouzáním se po břichu na podmáčené louce. Za ta léta mohu říct, že jsem nedílnou součástí oddílu a oddíl je nedílnou součástí mě. Život v něm mě naučil riskovat, mluvit před velkou skupinou lidí, psát žádosti o granty, brát zodpovědnost do vlastních rukou, plánovat, myslet s myšlenkou nakonec, milovat cestování, dělat nemístné vtipy a umět si vychutnat pořádnou lžíci Granka přímo z pytlíku. Taky jsem se zde poprvé setkala se zážitkovým učením, kterému se již pět let intenzivně věnuji jako lektor.

Ač dokážu být v některých věcech pořádný puntičkář, na životě mě nejvíc baví spontánní situace, které se leckdy podobají neuvěřitelným příběhům z knih. Třeba když po noci promrznuté nedaleko Lysé hory potkáš miliardáře, který tě pozve jen tak na snídani. To prostě nevymyslíš…

Lenka GalatíkováProfesní zkušenosti

Každé z mých dosavadních pracovních míst mě vybavilo do následujících dní nepřenositelnou zkušeností. Čas strávený v restauraci mi pomohl zdokonalit se ve small talku v několika cizích jazycích, jako táborová vedoucí jsem se naučila trpělivosti i empatii, práce v mezinárodním resortu ve Švýcarsku s dětmi z celého světa mě donutila uvažovat nad tím, co je „normální“, díky účasti v projektu Be IN(CLUSIVE)! Divadla Aldente jsem se začala na svět dívat jinou perspektivou a jako lektor zážitkové pedagogiky jsem objevila kouzlo improvizace.

V Tokaheya se věnuji především kurzům pro školy.

Momentálně také studuji Psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Lenka StiborováProč to dělám?

Ráda trávím čas a pracuji s lidmi. Baví mě se učit novým věcem a nebo naopak učit druhé nové věci. Jsem ráda, když se den naplní příjemnými zážitky a já pak vím, že ten den stál za to. Baví mě, posouvat hranice svých možností a tím si rozšiřovat své zkušenosti.

Práce s lidmi mi dává velký smysl, protože vědět nebo vidět, že se v člověku díky zážitku něco utváří nebo přetváří, je to, co je na tom všem nejdůležitější.

Lenka StiborováOsobní příběh

Jsem holka z malé vesnice jménem Libosváry. Měla jsem to štěstí, že jsem prožila dětství v gumákách ve vodě, zkoumáním pavouků a kobylek v trávě a běháním po lese celý den s kamarády. Jsem ráda, že jsem mohla zažít sněhovou kalamitu tak, že autobusy nejezdily a iglú se stavěla. A hlavně jsem vděčná, že jsem jedna z těch, kteří se na čas nemuseli koukat do telefonu, ale šlo se domů, až se rozsvítily pouliční lampy.

Během svého dětského života jsem našla krabici s koťaty, opuštěné hnízdo s ptáčky a to všechno jsem pak chtěla odchovat doma a starat se o ně. Když jsem něco chtěla, šla jsem do toho naplno s jasným cílem - dělat, co mě baví.

Ráda zkouším nové věci a poznávám nové lidi. Dlouho nevydržím na jednom místě - potřebuji, aby každý den měl jinou, novou cestu. Jako dítě jsem chtěla zároveň patřit mezi dobrovolné hasiče, tanečníky, flétnistky, tvořit a vymýšlet program na tábory, a při tom mě stále bavilo být venku s kamarády a hrát na schovku.

Se zábavou přišly povinnosti. Přes všechny obavy mého okolí jsem zdárně prošla základní a střední školou. A dokonce jsem se vydala na vysokou školu do Olomouce studovat speciální pedagogiku. Škola mě bavila a naplňovala, ale potřebovala jsem zkusit větší výzvu a dobrodružství. Přes Olomouc jsem se vydala sama, neznajíc jazyk, až do Španělska, kde jsem žila půl roku. Odcestovat sama kilometry daleko jsem se bála, ale nakonec za to vše cítím velkou vděčnost. Odnesla jsem si odtamtud mnoho zkušeností a zážitků, které mě svým způsobem posunuly vpřed a změnily můj pohled na život.

Po studiu vysoké školy jsem věděla, že se chci učitelství věnovat, avšak úplně jinak, než jsem to viděla v běžných školách. Začala jsem se zajímat o alternativní vzdělávání. Na této cestě bádání jsem zjistila, že mohu být celý den venku v přírodě a zároveň pracovat s dětmi. No zkrátka úplný sen. Tak se stalo, že jsem se ze školních lavic dostala zpátky do lesa. Začala jsem pracovat a pomáhala budovat lesní školku v Olomouci. Po nějakém době jsem změnila směr a zamířila na čas do Ostravy. Ale nakonec mě láska k domovu opět vrátila zpět do Holešova, kde jsem převzala koordinaci Skřítkovy lesní školky a tam jsem dodnes.

Práce a čas strávený s dětmi mě baví, ale také mám ráda tvoření nových věcí společně s dospěláky. Proto jsem ráda, že jsem mohla být u samého zrodu Tokaheya a že s nimi mohu tvořit a pracovat dodnes. Abyste mě v Tokaheya potkali, museli byste se přihlásit na příměstský tábor, jít divokou Šumavou, vyrazit společně se třídou na adaptační kurz nebo na školu v přírodě.

V Tokaheya mohu uplatnit můj balíček zkušeností a radostí, které jsem cestou životem posbírala a to je něco, co mi dává velký smysl.

Lenka StiborováProfesní zkušenosti

Během mého života jsem vystřídala mnoho pracovních pozic. Pracovala v kavárně, v bistru, jako pokladní v Albertě, dělala jsem osobní asistenci lidem na vozíku, chodila uklízet domů lidem, pracovala ve vesnické hospodě, přebírala ovoce a zeleninu v německé továrně, hlídala jsem děti a přes prázdniny dělala vedoucí na táboře. Takže umím udělat kávu a natočit pořádné pivo, dokážu obsloužit s úsměvem nevrlé zákazníky, být trpělivá a umět naslouchat lidem, kteří to zrovna potřebují, nebojím se vzít hadr a umýt podlahu a při tom všem se hlavně nebrat moc vážně a dobře se bavit venku mezi dětmi. Protože dospět neznamená přestat si hrát.

Pavla ŠebíkováProč to dělám?

Baví mě trávit čas s fajn lidmi, rozvíjet ostatní i sebe sama.

Pavla ŠebíkováOsobní příběh

Dětství jsem prožila převážně venku a v turistickém oddíle Černý delfín Fryšták. Díky tomu jsem se dostala na krásná místa po republice a tam se zřejmě i zakořenila moje radost být venku, v přírodě.

Pavla ŠebíkováProfesní zkušenosti

Začala jsem jako vedoucí v turistickém oddílu. Po maturitě na gymnáziu ve Zlíně jsem se 10 let věnovala podnikání v oblasti výživy, u toho jsem vystřídala několik brigád v obchodě. Pracovala jsem na recepci v hotelu v Rožnově pod Rad., v kavárně v Praze na Václavském náměstí. Česká republika mi byla malá, tak jsem se vydala do USA jako au-pair, kde jsem strávila 2 skvělé roky u dvou rodin v Marylandu a v Severní Karolíně. Starala jsem se o děti v letech 2,5 až 8. Půl roku jsem pak ještě pobyla v Praze, ale ten městský chaos už nebyl nic pro mě. Pak ještě přišla nabídka jet do Belgie jako au-pair, tak jsem do týdne seděla v letadle. Po roce jsem se vrátila a pracovala v Brně dva roky na recepci kliniky umělého oplodnění. Chtělo to celkovou změnu prostředí i práce, a tak jsem od listopadu 2021 zpátky tady, kde je mi dobře. Pracuji jako průvodce v Skřítkově lesní školce v Holešově a v Tokaheya jako instruktor. Po dlouhé době mám znovu pocit, že dělám něco smysluplného!

Pavlína KapavíkováProč to dělám?

Ve svém životě potřebuji pestrost, přátelské vztahy, respektující přístup, zážitky a výzvy. Toto vše mi spolupráce s Tokaheya nabízí a já to s radostí přijímám.

Pavlína KapavíkováOsobní příběh

V pubertě jsem přemýšlela, jaká práce by mě bavila. Nedokázala jsem si vybrat. Všechno mi přišlo zajímavé, všechno mě bavilo. Napadlo mne, že by bylo super, kdybych si mohla vyzkoušet více profesí. Rok bych pracovala třeba v cukrárně a naučila se péct ty nejlahodnější zákusky. Pak v květinářství prodávala květiny a dárky lidem pro radost. Jako zahradní architektka navrhovala nádherné přírodní zahrady, pomáhala lidem s postižením, opravovala pokažené věci, stavěla nové, šila oblečení, … Časem jsem na tuto myšlenku zapomněla a vystudovala učitelství.

Dívaje se dnes na svůj životopis, tak mám pocit, že se mé pubertální přání splnilo. Život mi nabídl tolik různých příležitostí naučit se vše, co jsem v danou chvíli potřebovala a po čem mé srdce zatoužilo. Těším se na každý další den a jeho nové lekce.

Pavlína KapavíkováProfesní zkušenosti

Vystudovala jsem učitelství přírodopisu pro 2. stupeň základních škol a speciální pedagogiku. Na pedagogické fakultě jsem se naučila fakta, ale ne vhodný způsob, jak je předávat lidem. Po několika letech na základní škole jsem si řekla, že je třeba rozšířit si obzory.

Pracovala jsem jako lektorka ve střediscích ekologické výchovy, asistentka pedagoga u dětí s postižením, učitelka v Montessori škole, lektorka zážitkových kurzů, průvodkyně v lesní školce. Nyní své zkušenosti využívám při práci speciálního pedagoga na základní škole.

Dušan HanákProč to dělám?

Rád pracuji s lidmi, miluji zážitkové učení, rád se společnými silami dostávám k jádru problému. Naplňuje mě radostí, když spatřím, že se v lidech něco odehrálo, že je něco oslovilo, zasáhlo, nebo že se jim vyloudil úsměv na tváři. Mám prostě lidi rád.

Mou motivací je tedy ta malá změna, co se odehraje uvnitř člověka, projeví se v jeho očích, jeho úsměvu, způsobu vyjadřování.

Dušan HanákOsobní příběh

Můj příběh je příběhem cesty za voláním mé duše, příběh toho, jak jít za svým snem, nebát se následovat svou přirozenost, být věrný sám sobě. A snad je z mého života patrné, jak moc jej i lidi v něm mám rád, jak mne inspirují, jak díky tomu všemu poznávám sám sebe a kým skutečně jsem.

Nejvíce mě asi vystihuje má celoživotní vášeň, láska k prérijním indiánům a jejich kultuře, zejména pak ke kmeni kanadských Černonožců (Blackfoot Kainai), které pravidelně od roku 2009 navštěvuji. Tito lidé se mi stali druhou rodinou a velkou inspirací. Jsem rád, že se od nich mohu učit, seznamovat se s jejich tradičními hodnotami, hluboké lidské sounáležitosti a propojení člověka s přírodou. Ty pak mohu přejímat do svého života i své práce. A k tomu je Tokaheya ideálním prostředím.

Moc rád také maluji obrazy, které vyjadřují mé bytostné setkání s indiánskou kulturou.

V životě mě inspiruje a pomáhá mi také tradiční karate-dó, kterému se věnuji přes dvacet let.

Jsem vděčný, že toto všechno mohu sdílet s lidmi kolem sebe.

Dušan HanákProfesní zkušenosti

Poprvé ke mně týmový duch, svět plný zážitků, dobrodružství a kamarádství promluvil skrze knihy Jaroslava Foglara a činnost v holešovském skautu. Asi proto jsem se také rozhodl pro práci s lidmi, vystudoval sociální pedagogiku na vyšší odborné škole a absolvoval bakalářské studium speciální pedagogiky pro výchovné pracovníky.

Mám za sebou dvouletý psychoterapeutický výcvik zaměřený na psychosociální dovednosti a základy psychoterapie. Jeden rok jsem dobrovolnicky pracoval v rámci preventivního programu „Na pomoc olašským Rómům“, který byl určen k vyplnění volného času rómských dětí experimentujících s drogami. Absolvoval jsem také specializovaný trénink drogové prevence pro studenty.

20 let jsem pracoval s dětmi a mládeží s poruchami chování ve Středisku výchovné péče ve Zlíně.

Všechny tyto zkušenosti mi pomáhají v mé lektorské práci, největší vliv však na ní má setkávání s kanadskými Černonožci a učení se od nich.

Adriana HendrychováProč to dělám?

Protože mě baví tvořit, protože můžu být s lidmi, protože se ráda nadchu pro věc a s někým stejně nadšeným to dotáhnu do konce, protože mi to dává smysl, protože se neustále rozvíjím.

Adriana HendrychováOsobní příběh

V prvním ročníku holešovského gymnázia jsem se účastnila adaptačního kurzu. Byla jsem ve svém živlu. Tak mě to bavilo, že se mi nechtělo odjíždět.

Tak jsem si slíbila, že se na další adapťák vydám jako lektor. Stálo to za to.

Adriana HendrychováProfesní zkušenosti

Erasmus v Bulharsku, workcamp ve Francii, dobrovolnice ve švédskoislanske rodině, obsluha v islandské pizzerii, vedoucí na mezinárodním letním kempu ve Švýcarsku, tvorba a příprava akcí a schůzek v rámci turistického oddílu dětí a mládeže, studium architektury.

Myslím, že všechny tyto zkušenosti mě učí komunikovat s dětmi, dospělými, česky, anglicky ale třeba i rukama a nohama. Oslovovat na ulici cizí lidi, řešit problémy, spoléhat se na sebe ale i spolupracovat v týmu, realizovat nápady a hledat nové přístupy řešení. To vše se v Tokaheya snažím rozvíjet.

Iveta OlšákováProč to dělám?

K zážitkové pedagogice jsem se dostala asi před třemi lety nejprve jako účastnice kurzu Prázdninové školy Lipnice a o pár měsíců později už také jako členka týmu Tokaheya. Začala jsem jezdit na školy v přírodě, letní tábory pro menší i větší děti a adaptační kurzy pro školy. To, co v životě potřebuju a co se mi vlastně naplňuje i v rámci spolupráce s Tokaheya, je kvalitní kontakt s druhými, smysluplnost toho, co dělám, tvoření něčeho nového společně s lidmi, které to baví a jsou nadšení pro to, co dělají. Zážitková pedagogika mě nadchla jako další možnost, jak pracovat s druhými na mnohdy vážných a hlubokých věcech hravou formou.

Iveta OlšákováOsobní příběh

Pocházím z Ostravy, ale už 15 let žiju na Valašsku se svojí rodinou. Asi jako každý jsem prožila v životě náročná období a tyto zkušenosti, i když v danou chvíli to nebylo nic příjemného, měly pro mě význam v tom, že mě přivedly k práci na sobě. A někdy na této své osobní cestě jsem si uvědomila, že mi dává velký smysl pracovat s druhými a být jim na té jejich cestě průvodcem a společníkem.

Iveta OlšákováProfesní zkušenosti

Vystudovala jsem sociální práci a během let pracovala s různými cílovými skupinami (uživatelé návykových látek, osoby bez domova, ohrožené děti). Postupně mě to táhlo čím dál víc k hlubší práci s lidmi. Absolvovala jsem sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik a už několik let se věnuji psychoterapii v poradně pro závislosti i v rámci soukromé praxe. Mám za sebou řadu dalších výcviků a kurzů pro práci s lidmi, např. krizovou intervenci, mediaci, terapii partnerského vztahu a mnoho dalších. Pořád mám chuť se vzdělávat, v něčem se posouvat, hledat další způsoby a nástroje, jak dělat svou práci co nejlépe. Další vzdělávání zároveň přináší nový vítr i pro mě osobně.